...Nácvik cvrku, cvrlikajícího skřivana...
Hrneček teplé kávy, pospávající v prokřehlých lidských dlaních. Zápach kávových zrnek, oblak teplé páry a člověk. Maso, krev a kosti potažené kůží. Nerozvinutá osobnost a její žízeň. Přidušené nádechy a křeče z již ustupujícího chladu. Prostá lidská silueta sedící před obrovských,složeným oknem. Okénko složené ze střepů skla a odrazů dimenzí, lidského chtíče a strachu. Slunce vycházející neuvěřitelně daleko za tímto okénkem prosvicuje žlutavým světlem jistou místnost, kávu a člověka. Unavené oči vzhlížejí do světla. Nevidí, nerozpoznají tam nic, ale hřeje to i v té netmavší částo mozku. Nenápadná představa, nejniternější touha splynout se světlem. Osvicovat zem, hřát a tvořit poutavé stíny.
Marion se zasnila, instinktivně v tom světle zavřela oči. Nechala si paprsky proudit přes víčka, polechtat centra mozku zodpovědná z eufórii. Lokla si kafe. Místnost za ní byla velká až obrovská, majetku však bylo po skromnu. Daleko za jejímy zády na zemi ležela matrace, spřeházené deky, kusy oblečení a věcí nemajících žádnou hodnotu. Líbily se jí a mohly se ji někdy přihodt, tak proč to vyhazovat? Nikdy to nebylo provizorní bydliště, nikdy nebude. Milovala prostor, nepořádek, chaos! Nepojmenovatelný drobný hmyz se proplétal tím smetištěm. Další lok kafé. Pročísla si vlasy, přiotevřela oči a vteřinku na to už je měla čistě otevřené. Oči modré jako voda s příměsí arzenu se rozkoukávali opět do světa. Marion nebyla ničím vyjímečná. Tmavé melírované vlasy po lopatky, hubené tělíčko, ručičky jako samotného boha, oděná do výkřiku levné tržnicové ,,módy,,.
Kafe bylo už dopité. Teď jen Marion seděla a sledovala hru světla a stínů na předmětech ležích před oknem. Hmyz sklouzávající přes všechno to smetí přímo harmonizoval s tím připodělaným bordelem.