Je těžké popsat, nebo jen vysvětlit sen, a to ať už svůj nebo cizí. Nedávno se mi jeden zdál. Nevím co přesně označoval, jen se mohu dohadovat nad jeho hlubším významem. I když řekla bych že pár věcem rozumím a že dokonce zapadají do přítomnosti. :-)
Nebudu vám vyprávět celý začátek a konec, stačí jen ta část která ve mě nechala největší dojem.
Sen začínal tak jak je to u mě obvyklé, nevím jak. Nějakým nedopatřením, nebo zlou vůlí se prostě svět zhroutil. Lehce napsat těžko pochopit a vysvětlit. Celý svět se začínal bát stínů. Nějaký démon prostě v nich žil. Měnil přítomnost v iluzi a iluzí zabíjel lidi. Bála jsem se taky. Jak jinak že?
Stíny přece byly u každého stolu, židle a pronásleduje mě i můj vlastní. Nejvíc sem se ale bála noci. Vím že jsem jediná která věděla jak toho démona zničit, ale i to co bude následovat v příštích dnech. Nikdo mě neposlouchal, nikdo mi nevěřil. Několik dní na to měli se k tomu démonovi přidávat zombie. Když se všude začali objevovat zombíci, popadla půlku země panika a zas mě všichni ignorovali.
Stála jsem u dvěří a jistá dívka stála za mými zády. Nacházeli jsme se v nějakém starém domu, rozvalina jako z posledního útočiště. Ta dívka byla jedna z mála z těch která mi věřila, ...ona a pár lidí. Dala jsem ji úkol a sama jsem si dala taky jeden. Měla něco někomu doručit a já jsem měla za někým zajít. :D Tak to jsem velice konkrétně popsala.
Venku už se stmívalo. Zeptala se mě jestli se bojím, řekla jsem ji že ne. Ušklíbla jsem se, nebyla to pravda, ona to vlastně taky věděla, ale na nic víc se neptala.. Vkročila jsem do dveří před kterýma jsem tak dlouho stála. Byla tam tma, nepropustná tma. Nebylo vidět vůbec nic! Zaklapla jsem dveře a vzpomínala jak vypadala ta mísnost, hlavně jsem se snažila vzpomenout kde je zapínání světla. Bála jsem se tmy a démona v ní. Věděla jsem kde je přesně zapínač. V mysli se mi vytvořily točité hranaté schody s mezipodlažími. Každý ten úsek měl asi 5 schodů. Po jejich levé straně na zdi byla dlouhá řada vypínačů, všechny bez mezer. Na jejich konci byla mezera a poslední zapínač byl světla. Znělo to tak jednoduše. Vykročila jsem, pomalu jsem ložila nohu za nohou a hmatem ochutnávala vypínače, očekávala jsem mezírku mezi nima. Zdálo se mi že jdu nějak dlouho. Zrychlila jsem krok, pořád ta řada vypínaču, popadala mě panika. Nevidím na krok jen vím že tohle není normální. Cítila jsem tmu kolem sebe, jako kdyby byla živá. Jáka kdyby mi někdo stál před nosem a já ho neviděla. Ten démon mě chtěl dostat. takhle bych tam chodila donekonečna... Usmála jsem se a s pocitem vítězství jsem roztáhla ruce, pomalu jsem přepadávala dolů. Měla jsem na sobě sukni, při letu jsem si chytla kolena a přitáhla až k bradě. Nebylo nic cítit natož teprve vidět, žádný vánek, jen zvuky. Jako kdybych kolem něčeho proletěla. Ozvalo se to dvakrát a pak dlouho nic. Nebyl cítit dopad ani nic podobného, nepřekvapilo mě to. Vteřinu jsem si velebila na zemi, ale pak jsem otevřela oči.
Ležela jsem v poloze embrya. Za zády mi prosvítalo světlo. Bylo tam malinké sklepní okýnko těsně u země. Bylo zvláštní že najednou zde bylo. Koukala jsem se na částečky prachu přelétající zpoza mých zad. Nadzvedla jsme se a podívala na schody ze kterých jsem skočila. Bylo to jen pět schůdků. Otočila jsem hlavu směrem cesty. Málem se mi zastavilo srdce když jsem si všimla neptarného detailu. Tři malé bílé prstíky se dotýkaly stěny.Za rohem někdo dost tiše stál a čekal. Věděla jsem že je to zombie a věděla jsem že musím za každou cenu projít vedle něj. Jinak to nešlo. Zvedla jsem se a vykročila. Snažila jsem se jít podél opačné zdi abych měla dostatek času reagovat na útok. Sotva jsem prošla kolem jeho ruky vlítnul na mě. Děsně jsem se lekla. :D
No prostě jsem se snažila se ho nějak zneškodnit a nešlo mi to dokud jsem ho nevyhodila z okna. :D A zbytek říkat nebudu. :D to je soukromý. xD